Díl 1 - Maratonský svoz
„Mirku, kde mám port, prosím tě?“
„V boční kapse … odchlípni to.“
„A jo, tady. Jak jsme na tom s baterkama?“
„Šedesát pět procent, to ti vyjde. Nechal jsem je přes noc ládovat.“
„Ty, a když je nechávám v portíku, nevybíjí se to rychlejc?“
„Nemám dojem. Kdysi jsem je zapomněl vyndat, jak jsme dotočili v Pácově, a po týdnu jsem měl pořád třicet procent… takže je klidně můžeš nechávat ve staničce.“
„Dobrý.“
„Takže máš všechno?“
„Já myslím, že jo. Diktafon, klíče od dodávky, kapesníky…“
„Tak fajn. Udělej si ještě zkušební nahrávku. Až budeš hotový, přijď za mnou do toho bistra vedle Penny.“
„Jedna, dva, jedna, dva, tři, nebe, peklo, ráj…“
…
„Co je Maťo?“
„Teď se dívám, že nemám pásek na začátku. To už asi jelo.“
„Tak to nevadí, normálně pokračuj dál, pak to ofiknem.“
„A nemám to přemazat, ten začátek?“
„Radši ne, dělá to trochu paseku v kvalitě. Normálně jeď dál, místa máš dost.“
„Óká.“
--------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------
Od diktapásku se hlásí Marcel Chrastina. Nacházím se v lehce zatáhlém Šumvaldu, při každoroční příležitosti maratonského běhu neslyšících. Ovšem nebojte se, že dnešní reportáž bude udýchaná a zpocená. My se totiž dnes povezeme. Jak je to možné, ptáte se?
K tomu nám už více řekne můj dnešní host, pan Waldemar Nývle.
Většinu našich čtenářů teď jistě zajímá otázka, zdali máte opravdu v úmyslu dopouštět se na dnešním závodě jakýchsi nekalých praktik. Můžete to potvrdit?
Takže dobrý den - nikoliv.
Můžete být konkrétnější?
Jistě. Maratonského běhu z Šumvaldu do Hvozdu se účastním pravidelně už od roku 1998, což byl tenkrát čtvrtý ročník, ale pro mě se jednalo o debut, pokud použiju trochu té fotbalové terminologie.
Ano. Můžete nám prosím přiblížit jak to, že se nepohybujete na vlastních nohou, ale přesouváte se „vezmo“?
Samozřejmě, na to jsem právě chtěl navázat. V roce 97 jsem jel z Měrotína do Hvozdu pro brojlery. Viděl jsem totiž inzerát v Avízu. Byly za super cenu a my s manželkou jsme zrovna koupili chatičku v Rakové u Konice…
Jak prosím brojleři z inzerce souvisí s tím, že tady teď stojíme?
No právě, já jsem to chtěl doříct - a my jsme už měli s manželkou stejnak v plánu pěstovat buď slepice…
Říká se chovat. Promiňte - pokračujte.
No, ale já jsem měl na garáži zbytečný čtyři zimáky ze Škodovky, co jsem ji prodal, tak říkám „seru na to“ – hodím to do novin, ať se ozve, kdo je potřebuje víc, než já.
To budeme muset cenzurovat, to jistě chápete. Ale stále mi jaksi uniká ta poenta, pane Nývle.
No právě, teď jsem se k tomu chtěl dostat. Tak jsem šel po obědě pro Avízo – ono tenkrát tady ani nic jinýho nebylo – a že se nejprv podívám, jestli to třeba náhodou zrovna někdo nepoptává, ty gumy. A vono né, ale jak jsem si to pak čet na hajzlíku, tak jsem měl zácpu a dostal jsem se až k rubrice zvířectvo.
Já se omlouvám, měl jsem původně vícero otázek, ale my jsme stále u té první a bavíme se zatím o fekáliích.
Nó, to né, protože já jsem tam zahlíd ty levný brojlery a odpoledne jsem tam jel. A to vám tak projíždím přes obec Luká a furt na mě mávali nějací chlápci v oranžovejch vestách. Já jsem na to nereagoval, myslel jsem, že popeláři zapadli do škarpy a chtěj pomoct vytáhnout, když v tom se mi na kapotu namotal nějakej chlápek. Vím, že se vůbec nerozhlíd a křižoval mi cestu.
Proboha, jak to s ním dopadlo? Byl zraněný?
Nic mu nebylo. Jenom na mě koukal jak srnčí v jatelině.
Z toho jste měl jistě potíže.
No, chlupatý si mě vzaly bokem. Vyfasoval jsem tenkrát dvojku, naštěstí v korunách a ne v letech. Jako polehčující okolnost mi dali k dobru, že jsem se toho chudáka nabíd vodvízt do špitálu.
Měl ten chudák nějakou spojitost se závodem?
Přesně tak. Byl to běžec a skrze tlumočníka do znakové řeči jsem se dozvěděl, že má spoustu běžců po závodě problém dostat se domů, protože se běhá vždycky o víkendech a ty autobusy jsou tam časově poměrně okleštěný.
Takže vykonáváte práci jakéhosi taxikáře?
Jak říkáte. Napřesrok jsem si udělal živnosťák a žlutou kartu. Ty, co o to stojí, pak po závodě rozvážím po okolí domů. Někdy se mi tam na sedačky vejdou i čtyři, takže klidně už v deset sedím doma a koukám na bednu.
Jak dlouho myslíte, že vám tato práce vydrží?
Musím zaklepat, že jsem zatím jedinej, kdo to tam dělá. Hned první rok jsem si udělal kurz znakové řeči skrz rekvalifikaci na úřadě práce u nás v Měrotíně, takže komunikace je bez problémů.
Máte nějaké přání do budoucna?
Letos vozím v autě i pitíčka pro každého pasažéra, tak snad si je oblíbí.
Děkuji za váš čas, pane Nývle, a ať se vám daří.
Děkuji rovněž a sportu zdar!