Úsměvy smutných mužů
Přemýšlel jsem, zda sem recenzi na tento nový český film dát. Jestli zapadne do konceptu webu. Vrtalo mi to hlavou. Po chvilce polemizování jsem došel k názoru, že Úsměvy smutných mužů by své místo zde mít měli. A jedním z hlavních faktorů je autenticita, reálnost života, smutek i radost, naděje, zoufalství, obsese, závislost a sounáležitost obsažené ve snímku.
Úsměvy smutných mužů vyhlížejí jako jedna z mnoha českých tragikomedií. Může působit přehlédnutelným dojmem. Opak je pravdou. Režisér Dan Svátek a knižní předloha Josefa Formánka je tím nejlepším tandemem, který si lze přát. Reálné zkušenosti Formánka jsou převedeny do filmu tak syrově a drsně, že se Vám zatají dech. Skutečně nepřeháním. Ve filmu je mnoho scén, které jsou nepříjemné a donutí Vás zavírat oči. Není to veselá podívaná. Deprese, beznaděj a zoufalství v té nejhorší čisté podobě. Až na dřeň. Herci brilantní. Švehlík, Dušek, Malý, Plesl. Každá postava má svůj příběh, své zastoupení, svůj prostor. Spolupráce s reálnými pacienty je naprosto spontánní. Jakoby herci a pacienti splynuly dohromady a stali se skutečnou komunitou. Nelze opomenout výtečný střih a kameru. Krásně vybrané lokace, jenž dávají další vjemy. Vhodně vybraná hudba. Film neskutečně odcejpá. Chytne od začátku, nepustí. Forma i obsah si potřásají pravicí. Je i přítomen klasický hořký český humor. Postava Duška, která dodává Úsměvům onu magickou a tajemnou vsuvku. Švehlíkovo nasávání, ztráta blízkých, deliria. Malého snaha něco dokázat, změnit. Pleslův šokující příběh. Víte, Úsměvy smutných mužů jsou přesně tím filmem, který by měl vidět každý. Neváhal bych s promítáním v rámci prevence alkoholismu. Vysoce kvalitní evropská podívaná. Úžasní herci. Na konci budete naměkko.