Athel 2
Záměrně ležérní podzimní kabátek, jenž vkusně doplňoval mou nedbalou eleganci…na milimetr přesné kontury u vousních skluzavek dvoutýdenního strniště…lehký nástřik z flakonu poslední edice sicilských buržoazních parfémů…nacvičené AXE choreo v prostoru podpaží…dvacetiminutová spartakiáda se zubním kartáčkem v dutině ústní…zholení lesíku v nosních tunelech…absolutní miminko v nad-pérové oblasti, pytlíkovitá jemnost, čistá hráz…snad to bude stačit…snad to bude dost…snad jsem připraven…doufám v to.
Doporučená hudba při naladění na povídku
· Pavel Roth – Jsi krásnější než růže
· Maroon 5 – She Will Be Loved
· Bobby Womack – Across 110th Street
Rande
Místem našeho setkání byla nedávno otevřená peruánská restaurace na Křižíkové. Flaviteo. Vybral jsem ji já. Zaujali mne vcelku pozitivní recenze, food blogeři hodnotili vysokými známkami, haterů bylo na prstech jedné ruky, rezervační systém splňoval známku exkluzivity.
Číšníci nosí prý červenomodré motýlky, servírky zase vkusné halenky, jídelní lístek má tvrdou vazbu s motivem cizokrajných motýlů, stolečky ve tvaru pařezů a židle mají údajně ty nejpohodlnější podsedáky, z kterých lidské pozadí doslova onanuje.
Pošlapával jsem před vchodovými dveřmi pln očekávání, představ určitých o dialogu a směru se ubírajícím. Připadal jsem si jako “Bíny” čekajíc na podzimní veksl. Domluva byla na 8 hodinu večerní.
Začalo mírně pršet. Kapky se příjemně odrážely z parapetů přízemních bytovek, zvukově lahodící vjem se mi nasával. Vytvářelo to slušné ASMR k relaxaci. Ulehnout na divan a zaposlouchat se, ach.
Kolemjdoucí lidé si všímali jistého zatmění a s předpokladem nástupu většího deštíku tasili paraple. To já, takhle vybaven nebyl…jasně, disponoval jsem modrou osmidílnou bekovkou z pravého Irského tweedu, ale jak to pomůže v gentlemanských gestech, kdy se má o ženu postarat protějšek. Budu spoléhat, že déšť nebude gradovat.
Před restaurací zrovna přijel taxík.
“Že by?”
Z dvířek začala smyslně vyčuhovat vnadná nožka v páskových sandálkách na jehlovém podpatku. Otevřená botka nechala nakouknout na líbezný bílý odstín laku s lesklým efektem. Přidaný uzlík dotvářel éteričnost božských chodidel. Když se botka dotkla chodníku, přidala se k ní druhá, neméně úžasná “sestra”. Rázem přede mnou stála.
Modré saténové šaty s rozparkem, jenž naplňoval formu cudné necudnosti, dával na obdiv tajemnost dlouhých nohou, smyslnost a sílu, kterou dokážou vynaložit při uzamčení muže v poloze na něm. Dokázal jsem pocítit tělovou emulzi mladé ženy, kterou pokryla své tělo a dominuje podmanivou vůní, která jako by mluvila “no pojď, okus mě”.
Ta skvostná bytost vědoma si svých předností na mě koukala. Usmívala se. Růžový lesk na rtech přitiskla na mé líčko.
“Cejtíš to?” culila se.
“Eh, mám něco cítit?” zvědav a zaskočen.
“Dnešek” sebevědomě odvětila.
“Dnešek?”
“No, dnešek. Ta energie, to čaro.”
“Já nevím, asi jo.”
“Nepřijde ti dnešek magický?”
“Asi ano…asi určitě…rozhodně”
smála se mi “Dobrý večer ti přeji”
“I tobě. Moc ti to sluší”
“Jee děkuji, ale to je normálka celkem. Co tvá brada, je to lepší?”
“Trošku odřené. Na umření to není.”
“To jsem ráda. Půjdeme dovnitř?”
“Určitě.”
Po příchodu jsme si sedli ke stolu, který byl nejblíže oknům. Malý, roztomilý stoleček plně vyhovoval našim potřebám, vizuálně splňoval všechny atributy, koneckonců i při servírování byl ideální a rovnoměrný pro personál. Recenze o podsedácícb skutečně nelhaly. Posezení jako na obláčku. K tomu i určitá hřejivost dosahujíc až k intimní blaženosti.
Seděli jsme naproti sobě. Snažil jsem se kurizovat, i když bývá tenká hranice mezi efektivitou a trapností. Bavili jsme se o práci, o určitém míjení se, o řediteli, jestli je kokot nebo není, o životních schématech, o seznamování v dnešní turbulentní době, o stroji času, o životě Kafky, o “Reset” z produkce kuličkového pera, o přeplněnosti výdejny zásilek v centru, o mě, o Athel, o jídle, které bylo fantastické.
Moje zasnění právě dostalo startovací výstřel. Jako když Pam Grier běží na letišti v úvodní sekvenci…jako řidič Boltu, jenž dorazil na místo X…jako TikToker spouštějící živý stream…jako komisař kontrolující nové důkazy v případu…jako nově nabité předplatné u Netflixu…jako hráč NFL vyrážející do obrany…jako přijatá platba v onlajnovce…jako…
“Roberte?!Roberte?!”
“Jejda, promiň.”
“Ses nějak ztratil. Děje se ti to často?”
“No, popravdě řečeno ano. Heh.”
“Mě se to taky občas stává. Především v práci. Je to celkem neprofesionální, když vezmeš v potas, že provádím nějaké školení o sexuálním harašení na pracovišti a najednou jsem jinde. Vypnutá a zamyšlená.”
“Ještě jsem na tvém školení nebyl.”
“Tak to si pak užiješ.”
“Aspoň v tom nejsem sám.”
Menu bylo opravdu výtečné. Dlouho jsem se nenajedl na takové úrovni. Gastronomická Liga mistrů. Já si moc nevařím. Využívám jídelny v práci, ale to není žádná hitparáda. UHO omáčky, bramborová kaše z prášku, zvýrazňovače chuti, šlichty.
A doma už to vůbec nedoháním. To je samá konzerva, lunchmeat, hotovky vzdávající hold Davidovým (c)”éčkům”, vědomé půsty, instantní polévky a další podobné šmakulády.
Athel si odskočila na toaletu. Já mezitím poprosil číšníka o účet. Lehce se mi protočily panenky, ale dalo se to čekat. Tenhle večer něco stát bude. A já mám docela i jiné “stání”.
Posedával jsem na židličce, čekajíc na zrzavou divu. A nebylo to zrovna krátké čekání. Asi něco takového, když se ocitáte na pohotovosti, slyšíte zvuk starých blikavých zářivek, automat na kafe je mimo provoz, laciná koženka ze sedaček se vrtí s vaším pozadím a stále nejdete na řadu.
Uteklo deset minut, patnáct minut, dvacet. Přišla za mnou servírka s výrazem evokující buď začínající výsměch nebo taktní vlídnost. Nesla mi modrou obálku.
“Pane, tohle Vám tu nechala ta žena, co tu s vámi večeřela.”
“Ahaa, ona odešla?”
“Volala si taxi před chvilinkou a tohle nechala na barovém pultu. Je to pro Vás.”
“Oh, tak asi děkuji.”
“Hezký zbytek večera.”
Byl jsem překvapen, co to slyším a smutný, že takhle bez rozloučení odešla. Udělal jsem snad něco špatně? Bylo všechno v pořádku? Je vůbec v pohodě? O to víc mě zajímalo, co se skrývá v té obálce.
Po otevření se v ní schovával malý vzkaz na bílém papírku. Byl navoněný parfémem, který ve mně probouzel živočišnost. Tak provokativní, tak rajcovní, tak nebezpečný.
“Dnešní večer jsem si užila. Pohled do tvých očí mě vysílá do jiné dimenze. Byl si velmi pozorný a máš svůj šarm. Avšak, v nejlepším je třeba skončit. Počkej si na mě.”
