Athel
Promarněná příležitost na firemním večírku v blíže nespecifikovaném kulturním sále, kde tombola disponovala atraktivními dárky s hodnotami nad tisíc korun a výše, kde se podával vyčančaný holandský punč s kostkami tvarovaného arktického ledu, kde se mí kolegové a kolegyně prokazatelně dostali do vytříbeného levelu oblékaní a nechali si záležet na hraničním „dress-codu“, kdy objednaný jazz band, vytvářel neopakovatelnou a omamnou atmosféru 30. let minulého století a ředitel naší společnosti pronesl k nám řeč o vzrůstající ekonomice a možnosti kooperace s novým subdodavatelem, mě bude mrzet ještě dlouhá a dlouhá léta.
Byla tam. Byla. Krásná rudovlasá Athel, s tou známou vráskou mezi tatérsky vylepšeným obočím a tmavou pihou pod levou nosní dírkou. Nechtěla být hvězdou večera, neměla v záměru se nijak vymykat a oslnit mužskou část. Ovšem, nepovedlo se. Zvláště v mém případě.
Černé pouzdrové šaty, lemované vkusnou krajkou s kulatým výstřihem na zádech, přilehli k jejímu tělu jako promočená látka na suchou kůži. Rýsovala se její postava, prostor dostali ladné křivky, éterické pozadí. Bez potisku a černé, podtrhli její neústupnost a charakter. Vzdálenost hypotetického úspěchu. Čerň znamenala tmavé osidla pro neslušné návrhy a pobídky. Avšak, nebyla zpodobněna jako nějaká „evil queen“. Sálalo z ní nebezpečí a chuť si pohrát s mužským libidem, to ano. Zároveň měla v očích, ale jistý typ lidové družnosti a pokory, kterou dávala najevo známou formou gestace a vtisknutím do svého atypického akcentu.
Neovinula nožky do silonek. Zná jejich krásu. Nepotřebuje to. Přemýšlel jsem o hebkosti noh a času, kdy je zbavovala chloupků. Byli dokonalé. Chtěl jsem si je projet. Hříšně a toužebně je stisknout do rukou a jezdit od kotníku až po klín. Sladce se přisát k čéškám, být nejbližším voyeurem lesku jejích lýtek, přivonět k tělovému mléku. Cítit je, laskat je. Chodidla ji zdobila pásková obuv na jehlových podpatcích, zdobená stříbrným pásem na nártu. Nerušeně bylo možno obdivovat klenbu a tvar. Společně s francouzskou pedikúrou, byla Athel pro mě bohyně.
Většinu času se bavila s kolegyní účetní a popíjeli distingovaně červené víno. Já stál asi 10 metrů od ní, v takovém rohu s malým stolečkem bez židlí a upřeně pozoroval její krásu a v hlavě si přemítal použitelné repliky k oslovení. Čas od času za mnou chodíval kamarád Mirda, jenž mi doléval alkohol a polemizoval o dění na večírku, vytvářel teze, zkoumal, koho to dříve „položí“ … avšak, s blížící se nocí byl na tom dost bledě právě on a pak už se jen zmohl na bezhlavé balení kolegyň z práce, které skončilo vždy stejně, neúspěchem. Pamatuji si, že poslední jeho aktivita bylo pojídání vlastní kravaty, kterou si gurmánsky postříkal citronem. Mimochodem, Mirda vypadá asi tak, jako ten silnější muž, co ve filmu Mr. Bean – Největší filmová katastrofa, byl svědkem Beanova pokusu o vysušení mokrých kalhot na toaletách, pomocí vysoušeče rukou.
S druhou hodinou ráno se to začalo rozcházet. Ředitel objednával hromadně taxíky. Dopíjelo se. Byl jsem v náladě, cítil jsem se uvolněně. Ze svého rožku jsem viděl, jak si Athel sundává bundičku ze židle a připravuje se k odchodu. V hlavě jsem měl zmatek, chaos. Hnacím apelem byl pro mě napůl předkožkou odhalený žalud, dotýkajíc se spodního prádla a hec o prub. Mé nohy mě nedrželi, tak jako o pár hodin dříve. Nebyl jsem si jist sám sebou. Ani nemotorná chůze mi ale nezabránila zahodit ostych. Athel se dívala do kapesního zrcátka, promlouvala řeči, že se těší, až si doma lehne, dá pyžámko a usne.
Kéž bych byl tím pyžámkem
Šel jsem k ní. Nevěděl jsem, co řeknu, ale šel jsem. Chůze netrvala dlouho. Rozjela se najednou pode mnou zem a já sletěl bradou přímo na parket. To byla bolest. Až to zadunělo. I v té bradě. Příčinou mého pádu, bylo Mirdovo ledabyle odhozené sako a má polobotka zachycená o jeden z rukávů. Z brady mi jemně tekla krev, byla odřená. Athel se za mnou rozběhla. Na šteklích. Vůbec ji to nelimitovalo.
„Proboha, jste v pořádku?“
Bohyně se ke mně sklonila a vlídným a starostlivým hlasem se mě ptá, ach …
„Ech…já myslím, že ano…je to jen odřenina.“
Pomohla se mi zvednout, v tom jsem ji podpořil svou vůlí. Kapesníčkem mi pečovávala o bradu. Stále se ujišťovala, jestli jsem v pořádku. Tak krásná žena, má vysněná, opravdická, se o mě starala.
„Nejste vy z druhého patra, oddělení lidských zdrojů?“
Tak přeci jen, si mě v práci, sem tam všimne. (vnitřní hlas)
„Ano, to souhlasí. Mimochodem, Robert.“
„Athel.“
„Těší mě, Athel.“
„Nápodobně, Roberte se zkrvavenou bradou, heh.“
Znova jsem se zamiloval. Ona je i vtipná.
„Ten kapesníček Vám nechám, držte si ho.“
„Nebojte, děkuji moc.“
„Já už jedu domů, víte. Večer byl fajn až na pár výjimek.“
„To jistě, ano. Chápu, samozřejmě.“
Mlel jsem nesouvisle, hlavně ať to nevyzní špatně.
„Tak třeba v práci, Roberte, co?“
„Určitě, to se rozumí…já ještě….chci jen…prostě….Athel…jak to říct…“
„Ano?“
„Zašla byste se mnou někdy na skleničku?“
„No, musím uznat, že máš originální styl balení žen.“
„Uhgh.“
„Ale jo, proč ne. Seš neškodnej.“
„Faaakt?“
(filmové ateliéry)
STOP!
PRO MĚ DOBRÁ! PRO MĚ TAKY!
FAJN LIDI, DÍKY ZA DNEŠEK. DOBRÁ PRÁCE. ZASE ZÍTRA.
ROBERTE, BĚŽ DO MASKÉRNY A PAK TĚ ČEKÁM S PANDOU U VCHODU.
DÍKY, REJŽO.
LENKO, SUPER VÝKON. NA TO, ŽE JE TO 150. DÍL MÁŠ POŘÁD V ARSENÁLU NĚCO NOVÉHO.
DANE, NA ZÍTRA MI SEŽEŇ NOVOU ZVUKOVOU APARATURU.
JENDO, SUPER ZÁBĚR NA TOM PARKETU.
VÁŽENÍ, ZBYLÉ JÍDLO PROSÍM NECHTE. CATERINGOVÁ SPOLEČNOST SI NA NĚJ VYHRAZUJE PRÁVA.
CO S TOU VODOU?
VYLÍT!
KOSTÝM JE ŠPINAVÝ.
VYČISTIT!
KDO MÁ KLÍČE?
MILOŠ!
MILOŠI, HOĎ MI KLÍČE OD HAJZLU!
NA!
DÍKES!
TO BUDE VEJVAR.
DÁ SI NĚKDO MARMELÁDU Z JIČÍNA?
ŠTEFKU, KDY TO NOVA CHCE VYSÍLAT?
NA PODZIM. A CHCE TAKY NĚJAKOU SPECIÁLNÍ VÁNOČNÍ EPIZODU.
KDYŽ TO PLATÍ.
VYRÁBÍME TELENOVELU, TO VÍŠ, NE?
