Ráno
Zazvonil mi budík. Ozvala se ta známá melodie, která dříve doprovázela výherce z přenosů Českého lva. Hlasitost střední, avšak v souvislosti s ránem znějící jako tvrdší detonace. Odlepují se mi oči. Jedná se o velmi pomalý akt. Nechce být ani vykonán. Nechce se. V poloze levého boku nechávám jedno očko v temnotě polštářové textury, druhé už žije a obeznamuje se s jitrem v bytě. Sluneční paprsky se dostavují k posteli a osvětlují část purpurové deky. Taková přírodní svítilna s momentálním redukovaným osvitem. Pravé oko se odlepuje z kanafasu a spojuje zrakový tandem.
Nervový systém vysílá příkazy. Senzory jsou opět zapnuty. Čidla v „on“ módu. Nohy se po mírném nočním zakrnění dostávají do pohybu. Tělo rovněž. Aktivita posedu na posteli v praxi. Bosé palce u nohou pociťují jemný a hřejivý dotyk třásní koberce. Chloupky na nártu se ježí a vzdáleně připomínají efekt statické elektřiny.
Mnu si oči. Levačkou. Pravá ruka zůstává ve statické poloze. Odpadávají slabší ospalky a unavené konečky řas. Tvář mám po noci poněkud sušší a zralou na vodní proud. Rty popraskané, toužíc po olizu.
„Budu muset vstát.“
Provádím akt přímé polohy, tzv. stojno. Chůze nestabilní – choutky k navrácení se do kutlochu. To mi ale znemožňuje spodní stav v pyžamových trenýrkách. Penis má zkrátka „stání u soudu“ a dává to jasně najevo. Měchýř plný moče. To moje lokání litru plnotučného mléka před spaním si vybírá svou daň.
Ocitám se na chodbě. Vlevo koupelna, vpravo záchod. Politicky levičák mění svůj směr v zájmu moči. Vezmu za kliku. Otevírám a současně zavírám. Prkno hore, trenky dole. Močím. Močím. Cítím úlevu a odeznění erekce. Obsah mísy je jasně žlutý. Zkyslý banánový džus z péra. Okapu se. Spláchnu. Poslední kapka stejně jde do trenek.
Rutinou a elementární hygienickou povinností po této činnosti bývá následné omytí rukou. V mém případě navíc spojené s osvěžením, probuzovadlem na týl, čištěním zubů a pokropením vlasového porostu. Pak by následovalo kafiko, práskací LMka a vajíčka na špeku. Skutečně by tomu tak normálně bylo. Jenže, mě se nechce. Po malé potřebě a nervové signalizaci úlevy jsem se nechal tak nějak unést. Jak málo stačí ke štěstí. Dobře se vymočit je někdy lepší než čekání na „Godota“ (semeno). Skutečně se mi to povedlo. Pelech neustává v intenzivním vysílání morseovky o stále teploučké podušce, jemném polštářku. Volá si to po znásilnění dalších neposkvrněných záhybů povlečení. Láká mě to neskutečně. Nechce se mi dneska běhat po úřadech. Nechce se mi vystát fronty a čichat odéry chodících praso-lidí.
„Nevím co budu dělat. Jsem v pasti!“
(po 30 minutách – děj na kanapi)
Jak je hebká na dotek, jak báječné pokrývá celé tělo, jak nevynechá ani kousíček volného místa a zamezuje přívodu chladu … taková péče, cit a solidarita. Unikající část deky mi přechází až k hrázi a nevědomky stimuluje mou vzrušivou zónu. Drží tvar. Budu spát. Je rozhodnuto. Budu SPÁT. Tak dlouho, jak uznám za vhodné. Tak dlouho, než mě probudí žízeň či hlad. Tak dlouho, co mě nevzbudí nějaký necita. Tak dlouho …
Fin
