Čtyři lomeno pět
Do horké vody čas – pro léky stihnu jít,
v pohledu posledním, ještě než zhasnu,
vidím Tě před sebou – nemůžu s tebou být -
bys byla v odlišném časovém pásmu.
Opouštět ji bylo pokaždé těžké asi jako odejít v půlce soulože. To ona o něj pečovala, jen ona mu dopřávala ty nejpříjemnější okamžiky v jeho životě. Přesto neměl na výběr: nebylo zkrátka možné přežít, aniž by se čas od času nevydal do toho zlého světa. Pro léky, do obchodu…
Byl-li mimo ni, v oblibě chodíval zachumlen. V domácích prostorech ve froté županu ve spojení s příjemnými termo podkolenkami a semišovými nazouváky, venku dle povětrnostní situace. Avšak za vším byla snaha navodit si nejbližší pocit, jako by byl v ní. Úkryt a teplo. V zimním období mohl využít své péřové bundy Fila - jeho intimní sarkofágový prostor. Ve vnitřní kapse měl stále odsypáno trochu soli do koupele. S sebou. Pro štěstí. Kousek domova v kapse, nošen u srdce.
Všeobjímající lásku se mu však ničím navodit nedařilo…
Roční období se před pár dny přehouplo do léta, a tak vyrazil na lehko. Využil svých kraťas Umbro v oblíbené kombinaci s dresem Figa v Interu.
Oblékl se a vydal se ven.
V hlavě o ní přemítal.
Miloval její ochranářskou náruč. Choval k ní přirozenou úctu a obdiv, neboť byla mnohem větší než on, a přitom jej svými obrovskými dlaněmi objímala tak něžně jako King Kong mušli s perlou. Měl za to, že ačkoliv téměř každý ji doma vlastní a denně používá, málokdo ji vnímá s dostatečnou vážností a respektem, přestože pocit, který umí navodit, provází již samotný vznik člověka plavajícího v plodové vodě a někteří se v ní dokonce narodili. Jestliže se novorozeně ocitne ve vodě, je mu to velmi vlastní. Dokonce až do třetího měsíce věku má přirozený reflex zatajení dechu. Tedy dříve, než dokážeme vnímat sami sebe, víme, jak se ve vodě chovat. V životě v ní později trávíme příjemné chvilky. Chvilky odpočinku a relaxu. Byl toho názoru, že bychom v ní tedy měli i zemřít. Vzdát jí takto alespoň malý člověčí hold. A nejlépe v ní být i pohřbeni.
Přesto se jeho pozůstatky zdravé mysli ještě zcela nevytratily a větší sílu prosadit se do vědomí měly zpravidla tehdy, když v ní nebyl. Na povrch pak prosakovaly otázky, kterým se vyhýbal a snažil se je zapudit, ale pravdě utéci nemohl. A na čerstvém vzduchu se utíkalo paradoxně hůře. Čím více se jí vzdaloval, tím více si uvědomoval, v jak odlišném světě přežívá. Viděl maminky s kočárky. Procházel parkem, kde si rodiny užívaly společné chvíle. Připadal si tady až nepatřičně. Jako v bublině, kde se jej tento svět netýká. Posadil se na lavičku a všechno to pozoroval. Pikniky, házení létajícím talířem, lízání zmrzky, polibky šťastných rodičů…
Opravdu smím být navěky jen pouhý divák? ptal se v duchu a nemohl se zbavit chtíče být toho všeho také součástí.
Cestou do lékárny (pravdu levandule skýtá?),
z agónie mozku před očima běží,
obrazy idejí zmizelých do neurčita,
jež na stole s přáními do dnešního dne leží…
