Lapiduch

Zvolil svou oblíbenou specialitku: ponechal jen provázek horké vody, což mu zajišťovalo konstantní teplotu lázně.

Horký příliv nechám jenom tak cincourat,

požitků recept znal už Archimédes,

moh z volné mysli pak představy rozbourat –

bonviván především… poté až vědec

Ne, ještě se necítil na to, mít hruď nad hladinou. Miloval to teplo. Být v něm.

Pravá ruka se jemně přidržovala okraje; levá se jistila na madle. Byl to úchop „chytrým palcem.“

Přemýšlel o Darwinovi. O jeho porostu. O tom, jak by asi vypadal, kdyby se koupal.

Představoval si bílou vodní říši, která se vlní v rytmu jako sasanky. Viděl v ní proplouvat zvláštní ryby po miliónech let evoluce, o kterých se Charlesovi ani nesnilo…

Procitl zpátky k sobě. Páteř ve vodorovné poloze si už žádala opření o skluzavku a navíc by si rád zahřál kolena, která byla doteď na vzduchu.

Střídavě zatínal hýžďové svaly a tím vyvolával neklid na hladině. Mohl si v ní dělat, co se mu zamane…

Tvé božské tělo, tak oblé a bílé,

můj život před Tebou jinak se datoval,

s tak skvostnou bází (s trochou mojí píle)

- vždy líbit budeš se - sám jsem Tě smaltoval;

Byl přesvědčen o její dokonalosti. V žebříčku nejoblíbenějších uměleckých děl historie, respektive v dotazníku České kunsthistorické hobby scény zanechal Věstonickou Venuši na druhém místě a sochu Diskobola dokonce až na třetím.

Cítil, jak mu pot raší na čele. Byl rozjívený, ale zároveň by i usnul.

Znovu ho napadla myšlenka, jež ho přiváděla skoro do nirvány … a sice zemřít v ní.

Potopit se únavou a splynout v jedno. Vyšetřovatelé nebudou mít obtíže s ošacením.

Zmizet pod dekou pěny. V těch pár desítkách litrů.

Chtěl by i poklop. Zavřít se do světa, který čeří fantazii. Zamknout se na tisíc západů. Dostát svému vodnímu znamení.

Svět tak jiný, že už nemůže patřit živým.