Tři lomeno pět
Hlava v jiném světě se pomalu sunula pod hladinu. Vlasy se lepily na polosuchou skluzavku a v momentě, kdy nasrkl vodu, zaštípaly jej na hlavě.
Cukl sebou.
Vzedmutá vlna vody zabrkala v přepadu.
Byl rázem při sobě. Zpět v koupelně.
Vzduch byl maximálně nasycen vlhkostí a na plentě se srážel kondenz. Všude byla opojná vůně levandule…
„Promiň, nechal jsem se unést“ pronesl do éteru a fukem po hladině načechral obláčky pěny, které se pomalounku snášely mezi rozestupy prádelní šňůry.
Úvahy podobného ražení jej uvrhaly do nepříjemných vnitřních dilemat. A tak se vždy, už mnohem raději, plynule přelnul do pozemštějších myšlenek.
Uvědomil si, že ji přece nechce přestat vnímat…
Svými doteky, zrakem a vůbec všemi smysly. ŽIVĚ.
Harmonii vnímám, když v Tvých křivkách ležím,
jsem bez obav neboť,
tam o kousek níže,
v rozkoši zůstanem (z faktu nyní těžím),
před únikem chrání nás klobouček z pryže…
Osobní intimita má mnoho podob a zde se už dlouhá léta nejednalo jen o koupel.
Běželo zde o mnohem víc –
o formu jistoty,
o ochranu,
o útočiště, kde může bez jakýchkoliv obav odevzdat svou nahotu.
Zaujmout polohu embrya v prenatálním stavu. Být v plodové vodě, oddělen od vnějšího světa.
Být zrozen před narozením.
Poslouchat tlukot svého srdce pod hladinou. Kreslit prstem na bublinkatou stěnu.
Usnout tady… navždy…
Začíná být chladno.
Vždy věřil, že smrt se krade z tepla.
Vyplul.
Studený příliv z opojení budící,
poslední chvilky a z krás už jen dozněv,
ručička bojleru je v modré stupnici,
„neboj, koupím nám objemnější ohřev”
